Nacházíte se zde: Úvod / Lékařské ozáření

Lékařské ozáření

Lékařské ozáření  je definováno jako vystavení pacientů ionizujícími záření v rámci jejich lékařského vyšetření nebo léčby.

Tato definice přijatá zákonem č.18/1997 Sb.(tzv. atomový zákon) byla, v souladu s požadavky Směrnice rady EU 97/43 Euratom o ochraně zdraví osob v souvislosti s lékařským ozářením, rozšířena v novele atomového zákona (zákon č.13/2002 Sb.) i na případ ozáření fyzických osob v rámci jejich léčebně preventivní péče, dále na případ ozáření fyzických osob dobrovolně se účastnících ozařování  v rámci ověřování nových poznatků   nebo metod, které dosud nebyly v praxi zavedeny  a na případy  ozáření fyzických osob pro právní účely, které jsou stanoveny zvláštním předpisem (trestní řád) nebo pro pojišťovací účely.

Vývoj oboru radiační ochrany při lékařském ozáření

Význam účinků ionizujícího záření pro diagnostiku a léčbu pacientů v medicíně se stal zřejmý téměř okamžitě po objevu roentgenova záření a radioaktivity na přelomu 19. a 20. století. Již v samém počátku využívání zdrojů ionizujícího záření však bylo odhaleno i riziko nežádoucích účinků, což vedlo k postupnému vytváření pravidel radiační ochrany.      Zpočátku byla pozornost věnována spíše ochraně lékařů a ostatních pracovníků, na které se vztahovala všechna postupně přijímaná opatření radiační ochrany (včetně stále se zpřísňujících limitů).

Z hlediska radiační ochrany pacienta, kdy není možné omezovat dávku potřebnou k získání požadované informace nebo terapeutického efektu, je nezbytné přijmout všechna opatření vedoucí k potlačení zbytečného ozáření. Nejdůležitějším z nich jsou opatření organizační, která by měla na co nejvyšší míru vyloučit neindikovaná vyšetření, a opatření technická a metodická vedoucí ke snížení dávky neúčinné pro získání požadovaného efektu.

S rozvojem zdravotnické techniky a výpočetní techniky, která využívá zdroje ionizujícího záření k lékařskému ozáření (tj. k vyšetřování nebo léčbě pacientů s využitím účinků ionizujícího záření), dochází k zavádění nových účinných diagnostických i terapeutických metod a s tím i k nárůstu frekvence vyšetřovaných i léčených pacientů. V současné době se ve zdravotnictví v České republice využívá okolo 4500 zdrojů ionizujícího záření (téměř polovinu z nich tvoří zubní rentgeny) a lékařské ozáření představuje nejvýznamnější podíl ozáření člověka mimo přírodní pozadí - představuje v průměru efektivní dávku okolo 1mSv na osobu a rok. Největší podíl na tomto ozáření má radiodiagnostika – v současné době  zejména počítačová tomografie a intervenční vyšetření, kde se individuální dávky mohou pohybovat až v oblasti desítek a stovek mSv na jedno vyšetření a kde (s ohledem na poskytované možnosti) se  počet vyšetření neustále zvyšuje.  

Díky možnosti snadného získávání informací o stavu tělesných struktur a vnitřních orgánů se rentgenová diagnostika stala nepostradatelnou metodou v léčbě pacientů (v padesátých letech 20.století přispěla mimo jiné např. i ke zvládnutí tuberkulózy). Tento význam jí zůstává dodnes, a to i navzdory současnému zavádění nových diagnostických metod, které ionizující záření nevyužívají (NMR, ultrazvuk).

Optimalizaci lékařského ozáření je ze strany státu, v souladu s požadavky Evropské unie, věnována systematická pozornost. Do české legislativy byly implementovány  požadavky Směrnice rady EU 97/43 Euratom o ochraně zdraví osob v souvislosti s lékařským ozářením. Ze strany radiační ochrany pacienta se jedná o zákon č.18/1997 Sb. ve znění zákona č.13/2002 Sb. (zde zejména § 4 odst.(7) písm.a) a §7) a příslušné části vyhlášky SÚJB č.499/2005 Sb.  Důležitá je však nejenom kompatibilita legislativy, která stanovuje pravidla lékařského ozáření, ale zejména její důsledné zavádění do praxe: zajištění technické úrovně radiologických přístrojů, kvalifikace personálu, dodržování standardů radiologických postupů, atd. Význam má i kontrola splnění daných podmínek ať již formou státního dozoru ze strany Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) nebo formou klinických auditů.

Odbor lékařských exposic Státního ústavu radiační ochrany  (SÚRO) zabezpečuje pro potřebu státního dozoru nezávislé ověřování zdrojů ionizujícího záření používaných v medicíně a zabývá se analýzou podmínek, které vedou ke snižování radiační zátěže  obyvatelstva při lékařském ozáření. Zpracovává odborné podklady nejen pro výkon státní správy ale i pro potřeby klinických pracovišť (doporučení, metodiky) a pro zajištění potřebné informovanosti odborné i laické veřejnosti. 

 Stručná historie oboru

1895- 1896    Objev Roentgenova záření a radioaktivity,  výroba  prvních rentgenových  zdrojů záření
1987 První dokumentované využití Roentgenova záření k diagnostice v českých zemích prof. MUDr. R. Jedličkou
1923 MUDr. F. Hájek, soudního lékař,  upozorňuje na odpovědnost lékaře za adekvátní použití, ale i za nepoužití rentgenu k vyšetření pacient
1927 Čs. společnost pro rentgenologii a radiologii společně s německou společností (Vereinigung der Deutschen Röntgenologen und Radiologen in der Tschechoslovakischen Republik) vypracovává  -  na základě požadavku Lékařské komory ČSR - návrh na československé zákonné předpisy o zacházení s rentgenem a radioaktivními látkami v lékařství
1927 a 1935 zveřejnění požadavků na provádění kontrol rentgenových zařízení z hlediska ochrany před zářením v ESČ. 
1928 -1930 František Běhounek jmenován ministerstvem zdravotnictví jako fyzik-radiolog do komise, která měla vypracovat vládní návrh zákona „o zacházení, prodeji a léčení radioaktivními látkami“
  F. Běhounek a J. Klumpar realizují  nejprve ve Státním radiologickém ústavu a posléze v Radioléčebném ústavu cejchování radiových preparátů, což má význam z hlediska zpřesňování dávek pacientům
1950 požadavek táborského ftiseologa MUDr. Krupičky na potřebu vážení přínosu a škod z ozáření realizovaného při masových vyšetřeních
2001 Vydání evropského dokumentu Indikační kriteria pro zobrazovací metody vyšetření v ČR ve spolupráci SÚJB (prof. MUDr. V. Klener a MUDr. A. Heribanová) MZ ČR a Radiologické společnosti ČLS J.E.P.