Za prosazení požadavků radiační ochrany a bezpečnosti zdrojů v rámci státu nesou odpovědnost vlády a obvykle je realizují prostřednictvím systému, v němž prvořadou roli hraje kompetentní odborná organizace radiační ochrany. Odpovídají i za plánování a provedení akcí v rozdílných zásahových situacích. Obvykle zajišťují též určité podstatné služby ochrany a bezpečnosti, jež jsou mimo schopnosti právnických osob schválených pro činnosti nebo tyto služby doplňují. Je tedy třeba, aby existovala národní infrastruktura, jež by usnadňovala vládě realizovat její odpovědnost za ochranu před zářením a bezpečnost zdrojů. Jejími podstatnými součástmi jsou - právní předpisy, orgán radiační ochrany a bezpečnosti zdrojů záření, zmocněný schvalovat a dozírat na činnosti a prosazovat předpisy do praxe; dostatečné zdroje a přiměřený stav vyškoleného personálu. Infrastruktura musí též zajistit cesty a prostředky k řešení společenských potřeb, ležících mimo právní odpovědnost osob autorizovaných k vedení činností - např. státní orgány zabezpečují potřebnou organizaci k detekci jakéhokoli vzrůstu radioaktivních látek v prostředí; musí též zajistit kontrolu zdrojů ozáření, za něž neodpovídá žádná jiná organizace, jako jsou přírodní zdroje a radioaktivní zbytky z minulých činností.
Národní infrastruktura musí též zabezpečit, že bude prováděna výchova a výcvik odborníků v radiační ochrany, jakož i výměna poznatků mezi odborníky. Souvisí s tím odpovědnost za zajištění odpovídajících prostředků k informaci veřejnosti, jejích představitelů a informačních medií o zdravotních a bezpečnostních aspektech situací zahrnujících ozáření a o regulačních opatřeních. Jejím úkolem je též zabezpečit další podstatné prostředky a služby, ležící mimo možnosti provozovatelů činností, jako prostředky pro zásahy, osobní dosimetrii, kalibraci a porovnávání měřících zařízení. Služby mohou zahrnovat centrální evidenci záznamů o expozici při práci a informace o spolehlivosti vybavení. Poskytování těchto služeb na národní úrovni však nesnižuje konečnou odpovědnost provozovatelů činností.
Plné a správné zajištění radiační ochrany vyžaduje, aby regulující orgán radiační ochrany ustavený vládou reguloval zavádění a provádění jakékoli činnosti zahrnující zdroje záření. Takový orgán. musí být vybaven dostatečnou pravomocí a zdroji k účinnému usměrňování a být nezávislý na vládním útvaru či agentuře, jež jsou odpovědné za podporu činností, jež mají být usměrňovány. Musí být rovněž nezávislý na autorizovaných provozovatelích činností, projektantech a konstruktérech zdrojů záření. Vedle schvalovaní veškerých činností a dozírání na ně, zabezpečuje tento orgán přímo řadu citovaných funkcí národní infrastruktury a podílí se na usměrňování realizace ostatních. V ČR roli regulujícího orgánu plní státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB).
Závažnost důsledků ozáření a rozsah možného ohrožení při nedostatečné radiační ochrany vyžadují, aby přiměřená ochrana a bezpečnost byly zajištěny od počátku jakékoliv činnosti. To předpokládá především možnost nezávislého posouzení přijatelnosti zamýšlené činnosti před jejím zahájením i nezávislé kontroly v jejím průběhu a ukončování. Základní administrativní náležitostí je tedy uplatnění systému registrace a schvalování činností, ať již se jedná o výrobu zdrojů a užití záření a radioaktivních látek, jadernou výrobu energie, včetně jaderného palivového cyklu nebo činnosti vymezené orgánem radiační ochrany např. spojené s ozářením z přírodních zdrojů, vyžadujícím usměrňování. Atomový zákon nepřipouští užívání zdrojů záření, a u radioaktivních látek (od určitých hodnot) ani jejich odběr, bez příslušného povolení SÚJB, jež může být uděleno, jen jsou li zabezpečeny požadavky radiační ochrany